12.2.

12. února 2014 v 14:10 | Annie** |  *Annie
Děkuju všem za komentáře u článku.
Prosím, přečtěte si tohle až do konce.
Některým z vás musím dát za pravdu - nevím co chci. A možná že kdybych se nesnažila mamku před čase mpřesvědčit že je všechno v pohodě, nikdo by mě neodvezl do nemocnice, neodvedli k doktorům. Možná jsem měla víc nosit volné oblečení nebo oblečení, co mě dělá tlustší. Asi jse mměla i víc chodit sportovat, cvičit každý den přehnané sestavy a taky jsem se měla vytrácet o víkendech při každém obědě, jen abych se mohla spíš proběhnout, než něco sníst.
A teď vím co by se stalo, kdybych šla k maturitě místo nemocnice.
Zapomněla bych na to, že nějaká nemocnice bude, i když se nabízí možnost odložení. Taky bych zapomněla, že třeba v životě ještě něco chci. A už bych zapomněla všechno, co jsem vlastně v jednom okamžiku chtěla. Maturita je v květnu, to jsou 3 měsíce. Kdyby se zrušila nemocnice, začala bych chodit cvičit, protože takhle už to dál nejde. Když jsem doma, nutí mě jíst, nebo si dokonce něco vezmu sama, nebo i navíc! Začala bych cvičit jako nikdy předtím, chodila bych každý den, a vím, že výsledky se asi dostaví! Stoprocentně! Nemyslím, že mám nějak extra nízkou váhu, ale vemte si, že poslední měsíce jím jakž tak normálně, skoro nikdy nedávám úplně čistou hladovku, a i přesto jse mnic nenabrala. Nechci to zakřikávat nebo něco, ale zmanená to, že nehubnu ani netloustnu. Udržuju se, i když bych zoufale chtěla mít míň! Přesto, že si připadám pořád stejně tlustá jako na začátku vím, že už to není na hraně, už to je pod ní. Sice ne tolik, ale já s těmito problémy zápasím už 6 let, možná víc. To, že nevypadám jako kdyby mě právě zachránili z Osvětimi neznamená, že je to v pohodě. Mluvím tady jako realistka, ne jako anorektička zaslepená odrazem v zrcadle.
Prohlížím si svoje fotky před rokem a jenom se divím, že moje vlasy jsem si musela zkrátit na mikádo, aby to aspoň trochu vypadalo, že ještě ty vlasy žijou. Musela jsem změnit barvu, protože jich mám tak málo, že v blond, která před rokem zářila a spíš oslňovala i přesto, že jsem přírodní brunetka, vypadalo by to, jako kdyby mi měli za chvilku ulétnout.
A ano, u nás ve škole je zima! Ale já si musím brát minitopení k sobě, abych udržela tužku v ruce zimou a třasem prstů.
Že jsem vždycky měla dokonalou pleť, na to teď už můžu jenom vzpomínat, protože jsem z pleťové barvy změnila odstín na šedivou. Potřebuju dva pudry a makeup, abych nevypadala jako zombie.
A taky už nemám peníze na to, abych pořád dál zmenšovala zlatý prstýnek co mi dal k 18tkám.
Vím, že asi nejsem zase tak tlustá jako se vidím, když kalhoty po sestře, velikosti 38, jsou mi 4krát, a to bez přehánění.

Tohle všechno jsou nevýhody, které to obnáší, a já je vidím. Vím, že je to nemoc, kterou sama neunesu a dřív nebo později stejěn podlehnu. Vlastně už i teď vím, že nemocnice do které jdu, je jen o nabrání a pír se zeních s psychology, které už potom nikdy nemusím vidět. Nebydlím v Praze.
Viděla jsem lidi, kterým tahle nemocnice nepomohla. Četla jsem o nich, psala si s nimi. Tuším, že mě to také nepomůže na 100%. Dokonce počítám s tím, že vylezu z léčebny, uplyne pár let, a já tam budu znova. Už to totiž jednou přišlo, už se to jednou stalo. Poprvé se nic nestalo, podruhé-teď-jsem na tom takhle! A po třetí už nemusím ustát vůbec.
Lidi co tam byli třeba šestkrát, mají pořád stejnou váhu a nikdo jim nerozumí. Třeba chtějí být normální! Ale anorexie, ta vysaje všechyn myšlenky, že ještě někdy můžu být šťastná bez ní!! A to je ono, už nevěřím, že bych někdy mohla být šťastná, s nikým. Zklamali mě lidi, které jsem milovala, a ona tu pro mě byla s otevřenou náručí. To, že spolu jdeme ruku v ruce neznamená, že se nepokusím ji opatrně, krůček po krůčku pouštět.
A věřte, že se mi to neříká snadno, když si připadám sama, je tu ona pro mě! Když mě někdo odmítne, ona mě utěší, a když vidím v obchodě tlustou ženskou zoufale hledající svojí velikost, ona mě zavede k těm nejmenším velikostem, ba, někdy i do dětské! Jsou to sice dary, které mají velkou hodnotu, zvlášť pro někoho, jako já. Platím za to teď ještě možná nízký poplatek, ale úroky se budou zvyšovat.
A kdo je vlastně se mnou když jsem sama? Ana? Jo, ale kdo nebo co to vlastně je? kdo ji vytvořil a jakto, že je nás tolik, kdo jsme jí uvěřily? Já osobně si s ní připadám jako někdo výjimečný. Díky ní můžu jít do plavek a nestydět se, a sbírat pohledy buď obdivné, nebo někdy také odpudivé. Ale i tohle je pomýjivé. Pak si stejně řeknu, že nic neznamenám. Ne, řekne mi to zase Ana! Někdy je kamarádka, jindy zlý pán!

A tak jsem zatím na straně rozhodnutí toho, že maturita se dá odložit. Když ji odložím, potom můžu zase nastoupit do práce, které teď nejsem schopná, a vydělat si. Na permanentku do fitka, na nový počítač, a na oblečení, které se mi líbí. Můžu se víc učit, ne to flákat jako teď, a jít znovu do tanečních, protože to můžou jenom studenti SŠ. Je to tedy poslední šance jak tam jít! Zlepšot se v kreslení a líp si rozmyslet, co mudu dělat v budoucnu a podat si přihlášku na výšku! Pod článek přikládám anketu. Vím že se musím rozhodnout sama, ale vaše názory mě hodně ovlivní. ikdyž už jsem se na tohle třeba někoho z vás ptala nebo jsem o tom psala, budu ráda, když se vyjádříte znovu, a naposledy.

Te´d jsem zrovna v půlce dne se zatím úspěšnou hladovkou. Mám přece ještě čas na hubnutí! I přesto co jsem tady vypsala, jsem rozdvojená osobnost a držím se za ruku 'kamarádky'. Zatím pevně.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nosferatu Psiren, NEblahé paměti Nosferatu Psiren, NEblahé paměti | E-mail | Web | 12. února 2014 v 16:52 | Reagovat

Alespoň si přiznáš, že nejsi normální.

2 Ko Ky Ko Ky | Web | 12. února 2014 v 16:53 | Reagovat

tohle co cítíš taky občas cítíš,ale když má člověk okolo sebe aspoň malou podporu v podobě kamarádů a má šanci léčení,tak je vše možné,a je jedno za jakou dobu to bude,hlavní je na tom ten krásný závěr(vyléčení)

3 skinny-tess skinny-tess | Web | 12. února 2014 v 19:29 | Reagovat

Ale proč, proč takhle... Víš to, že jsi nemocná, nebo ne, Annie? Proč chceš ještě hubnout? Proč budeš Tvým blízkým lidem do obličeje hrát, že se jdeš uzdravit a přitom už se v nemocnici budeš těšit na to, až vypadneš a začneš znovu hubnout?! Já vím, že se to asi hrozně lehko mně říká, ale přece chceš bejt zdravá, chceš mít normální život, chceš bejt aspoň trochu šťastná a nemít bolesti. Tak proč se nesnažíš? Proč to už prostě nebereš vážně?

4 Schizophrenia Schizophrenia | E-mail | 12. února 2014 v 21:12 | Reagovat

Já bych asi na tvém místě maturitu neodkládala, ale záleží, jak moc je pro tebe vzdělání důležité. Zatnula bych zuby, dále se udžovala na momentální váze a s maturitou v kapse, nejlépe i s přijetím na výšku, bych se  rozhodovala, co dál (hlavně proto, že jakmile vypadneš z kruhu studia, těžko se do něj dostáváš zpátky). Nápad jít do nemocnice (podle toho, co píšeš), je stejně celkem k ničemu, jelikož do toho budeš padat znovu a znovu. Akorát, jak už bylo výše řečeno, svým blízkým, kterým na tobě záleží, namlouváš a děláš iluze, že se vyléčíš.

Co můžu povědět ze svých zkušeností - život vysokoškoláka je uplně jiný. Především tě už rodiče nemají pod dohledem (pokud jsi na koleji/privátě) a většinou máš čas práv%C

5 Schizophrenia Schizophrenia | E-mail | 12. února 2014 v 21:16 | Reagovat

právě na věci jako fitko. Hlavně ti asi nikdo pomoct nemůže - což nemyslím nijak zle. Ale máš kolem sebe lidi, kteří ti pomoct chtěji, akorát to máš tak zakódované, že je nevidíš. Pomoct si můžeš jedině sama svými rozhodnutími. No však to znáš. Sama s tím trochu bojuju ( i když na to nevypadám), střídají se ve mě stádia, kdy bych nejradši umírala hlady a stádia, kdy si říkám, jestli mi to stojí za to a jestli se někomu nelíbím, tak ať si políbí. Tak přeju ať uděláš co nejlepší rozhodnutí do budoucna a hlavně ať se cítíš dobře. Kdybys chtěla se o něčem pobavit, třeba o škole, napiš mail :).

6 Eva Eva | 13. února 2014 v 16:49 | Reagovat

Jít o nemocnice a pak zase hubnout? To je lepší odmaturovat a pak se rozhodnout. Prostě uzavřít kousek cesty.

7 Aimee Fope Aimee Fope | Web | 13. února 2014 v 19:08 | Reagovat

Dechberoucí článek. Víš, možná by bylo dobré, aby jsi tu maturitu udělala a pak se rozhodla, co dál, ale až potom, co budeš mít aspoň školu. Nechci být nepřející, ale moc nevěřím tomu, že tentokrát se nějak výlečíš, podle mě přijdeš jen o čas a pak to přijde znovu, k tomu nebudeš mít školu... hubni dál a odmaturuj, jako silná holka, která bezpohyb jsi !!

8 Anahell Anahell | Web | 14. února 2014 v 13:26 | Reagovat

Nevím, co na to napsat, a to obvykle mívám pusu plnou keců. Maturita je důležitá. Vím o čem mluvím, letos si ji dodělávám na dálkovém gymnáziu :( Ale ty jsi jiný případ než jsem byla já. Takže si myslím, že je důležité, pokud to opravdu chceš, hlavně se vyléčit. Je to prostě vše na tobě. Tak to bývá. Tvoje váha je úžasná. Ale myslím, že nyní už si opravdu hodně hraješ se smrtí (to většina z nás).
Nicméně ti budu fandit a budu tě podporovat ať už se rozhodneš jakkoliv! :)

9 mia mia | 14. února 2014 v 21:22 | Reagovat

skús si prečítať knihu Diagnóza F50 od Gabiny Weissovej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama